pic

IorminoGrande

Mezinárodně uznaná chovatelská stanice hovawartů a kavalír King Charles španělů

Howavart je poměrně staré, původem německé plemeno. Jeho středověký název "hofwart" nebo "hovewart", později "hovawart" již sám o sobě vypovídá o jeho původu a využití. Jde o německé složené slovo. "Der Hof" znamená dvůr, statek a "warten" potom čekat, hlídat, střežit. Šlo tedy opravdu o hlídače a strážce selských a zemědělských usedlostí.

Dnešní hovawart se řadí mezi pracovní plemena psů, ale především je také psem rodinným. Vlastní čistokrevný chov začal v roce 1922 a za znovutvůrce plemene je považován Kurt F. König. Plemenná kniha byla založena v roce 1936 a rok na to byl hovawart také oficiálně uznán mezinárodní kynologickou federací FCI. Hovawart není doposud příliš rozšířené plemeno. Nejvíce se vyskytuje v zemi původu, tedy v Německu, odkud se i později dostal k nám. První vrh v naší republice byl zaregistrován až v roce 1986 v chovatelské stanici "z Páralovy zahrady". Hovawarti jsou bezesporu krásná impozantní zvířata s nádhernou a bohatou srstí, která však nevyžadují žádnou zvláštní údržbu. Většinou zcela postačí jednou až dvakrát týdně pročesat kartáčem. Zvýšenou pozornost je samozřejmě nutné psovi věnovat v době línání, tedy asi dvakrát do roka. Hovawart se vyskytuje ve třech barevných variantách - černá se znaky, plavá a černá. Původní barva hovawartů je černá se znaky, a proto je žádoucí, aby byly vždy dvě třetiny populace v této barvě, asi 5 -10% černých a zbytek plavých. Kohoutková výška se u psů pohybuje od 63 do 70 cm, fenky jsou o něco menší, tedy 58 - 65 cm. Tolerovány jsou 3 cm nad horní hranicí, spodní hranice je závazná.


 

Jaký hovawart skutečně je a pro koho se hodí?

pict8Denně se přesvědčuji, že je to plemeno s úžasnou povahou a láskou ke "svým lidem" a jsem moc ráda, že ho po svém boku mám už tak dlouhou dobu. Hovawart se naštěstí nikdy nestal tzv. "módním plemenem" a nedošlo tedy k jeho přešlechtění. Má naprosto mimořádnou vazbu na svoji rodinu, kterou i bez jakéhokoliv výcviku hlídá a ochraňuje. Zbytečně neštěká a zasahuje jen v případě nezbytné nutnosti. Je schopen i jakéhosi vyhodnocení situace. Naše feny vždy zcela nekompromisně hlídají svůj revír, auto nebo třeba stan na dovolené a rozhodně bych nikomu nedoporučovala zkoušet, zda to myslí vážně. V okamžiku, kdy ale přijdeme my a pozveme dotyčného dál, situace se mění. Fenky vidí, že návštěva je vítána, tedy že s ní vůdce smečky souhlasí, okamžitě se zklidní a jdou se přivítat. K nám může přijít na návštěvu i vychovaný cizí pes. Ani venku na procházkách nebo ve městě nemáme prakticky žádné problémy.

foto3Hovawart je jinak velmi otužilý a tudíž vhodný k celoročnímu ustájení venku. Ale pozor! Musí mít trvalý a úzký kontakt se svojí rodinou, aby netrpěla jeho duše. Rozhodně nedoporučuji takzvaný kotcový chov, kdy pak pes svého pána vidí jen v době krmení a krátkého vyvenčení. Nehodí se ani k hlídání různých objektů, autoservisů apod., kde často bývá večer nakrmen a volně vypuštěn a ráno opět uzavřen bez kontaku se svým pánem. Naše psí holky jsou samořejmě zvyklé být venku na zahradě, ale mají i volný přístup dovnitř. Pokud jsme doma, rády pobývají v naší společnosti a ven se jim moc nechce. Vždy se snažíme, aby nám ze štěňátka vyrostl bezproblémový a vyrovnaný dospělý pes, zvyklý na všechny možné situace, proto jej už od počátku bereme, pokud možno, všude s sebou.     

foto4Je potřeba si uvědomit, že hovawart je velký pes, který má mnoho energie a touží po nějaké zábavě, pestrém programu a bude rád plnit různé úkoly. Je tedy zcela na místě ho nejenom dobře socializovat a vychovat, ale rovněž i vhodně zabavit. Jinak by se také mohl zaměstnat sám, ale nejspíš ne úplně dle představ svého majitele. Výcviková střediska dnes nabízí širokou škálu vyžití od školek pro štěňátka (to považuji za velmi vhodné), později pak přes sportovní zaměření, stopařinu, obedience až po agility nebo třeba dogtrekking. Jistě není na škodu dát na radu někoho zkušeného z okolí a se svým pejskem začít navštěvovat raději vyzkoušené a doporučené cvičiště.

Hovawart je až do vysokého věku neustále velmi hravý. Je povahově vyrovnaný a poměrně lehce ovladatelný, takže ho při dodržení určitých pravidel zvládne i začátečník. Pro sebevědomější jedince, zejména samce je ale vhodná přeci jenom pevnější ruka. Hovawart je ale také velmi citlivý na zacházení a hodí se tedy  k vyrovnanému člověku a k lidem, kteří ho budou milovat. Je to pes, který chce prostě být právoplatným členem své rodiny (smečky) a bude svého pána ochotně a rád kamkoliv doprovázet.


Ke komu se nehodí?

Pokud nebudete mít čas a trpělivost se psovi věnovat dle jeho potřeb a hlavně ho dobře vychovat, nepořizujte si nejenom hovawarta, ale raději psa žádného (maximálně plyšového). Jinak se hovawart, vzhledem ke své povaze, absolutně nehodí do rukou tvrdého a egoistického výcvikáře, který veškeré provedené cviky postaví na strachu psa před trestem za nesplněný úkol. Dále by si ho neměli pořizovat ti, co raději sedí doma u televize než by se třeba i za deště proběhli se svým temperamentním kamarádem. Ani lidé prchliví, nevyrovnaní nebo takoví, kteří by si mohli své osobní problémy nebo třeba neúspěchy v zaměstnání chtít kompenzovat na psovi, nebudou ti správní pánečkové. 


Psa nebo fenku?

pict7Toť otázka! Před pořízením psa si ji jistě každý zodpovědný zájemce o plemeno položí. Někteří v tom mají jasno ihned, jiní váhají. Je nutné především vědět, že psi a feny se od sebe odlišují nejenom svým vzhledem, ale i povahou.

Pes je obecně větší, výraznější a také impozantnější představitel plemene. Psi samci jsou velmi sebevědomí a mají také (jako ostatně u všech ostatních plemen) větší sklony k dominanci. Není potřeba se nijak zvlášť obávat, ale výchova musí být laskavá a přitom i bezpodmínečně důsledná. Pes musí mít od začátku jasno, že ve smečce (rodině) je až na posledním místě (a to i za malými dětmi). Všichni členové rodiny proto musí mít schopnost prosadit se. Psi se neradi smiřují s místem v hierarchii rodiny, které se jim zdá podřadné. Každý pes "to" asi  jednou zkusí, ale je potřeba mu vhodně vysvětlit, že tudy cesta nevede a hlavně ho správně vést již od štěňátka. Psi jsou obecně samostatnější, odvážnější a více přímočaří.

Typická fenka se naopak vyznačuje značnou vynalézavostí a někdy až roztomilou tvrdohlavostí. I zde je samozřejmě při výchově potřeba naprostá důslednost. Fenky totiž rády "chytračí". Ona by vás tak ráda poslechla, ale bohužel to právě není možné, protože se musí nutně vyvenčit nebo vás prostě přes urputné hrabání myší opravdu "neslyší". Fenka je ale celkově přítulnější, více na svém člověku závislá a tudíž i lépe ovladatelnější. Nejčastěji odrazuje od pořízení si feny její hárání, což se mi osobně zdá druhořadé. Hovawartky obvykle hárají dvakrát do roka, zhruba tři týdny. V této době se ale udržují v takové čistotě, že je někdy i komplikované zjistit začátek hárání. Samozřejmě že je nutné ji hlídat před nežádoucím nakrytím a věnovat jí zvýšenou pozornost, neboť se v tomto období rády více mazlí. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že dobře vychovaná fenka hovawarta nemá ani během hárání tendence někam utíkat a i na procházce ji mohu pod zvýšeným dohledem volně pustit. Ještě stále mezi lidmi panuje pověra, že každá fena musí mít alespoň jednou za život štěňata, a to z různých důvodů. Toto tvrzení však není ničím podložené, a nakonec ani ve volné přírodě tomu tak není (např. u vlků se rozmnožuje pouze alfa pár).


Hovawart a děti

foto2V každé rodině s dětmi nebo i tam, kde je teprve plánují a zároveň si chtějí pořídit i čtyřnohého kamaráda, jistě dříve nebo později vyvstane otázka budoucího soužití se psem. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že hovawarti děti milují a mají s nimi velkou trpělivost. Ale pozor, je potřeba si uvědomit, že pes není hračka a nelze ho jen tak odložit, když nás omrzí. Je to živý tvor, člen naší rodiny a s jako takovým se s ním musí zacházet. Naprosto stejně jako některé věci netolerujeme psu vůči dítěti, tak i dítě musíme naučit, jak se správně k pejskovi chovat. U psa pak také hodně záleží na socializaci, následné výchově a individuálích zkušenostech s dětmi.

pict3V podstatě mohou nastat dvě situace, buď máme nejdřív psa a potom dítě nebo obráceně. V případě, že dítě přijde do rodiny až jako druhé, by pes neměl absolutně pocítit, že je tady najednou nadbytečný, že se s ním nikdo nemazlí, všechny návštěvy, které ho dříve drbaly za uchem, zajímá jen miminko a že i vztah majitelů k němu se rapidně změnil. To by byla velká chyba a také škoda! Hovawart není hloupý a určitě by brzy odhalil příčinu. Nemyslím si sice, ža by pak byl agresivní, ale jako základ budoucího vzájemného vztahu s dítětem by to asi nebylo úplně nejlepší. Rozhodně jsem přesvědčená, že není vůbec žádný problém svou lásku a náklonnost rozdělit.

pict100Když se narodila moje dcera Linda, naší první hovawartce Irunce byly už tři roky. Hned po příchodu z porodnice domů byla ale hrozně zvědavá a od začátku chtěla u všeho "pomáhat a asistovat", tak jsme jí v rámci možností a nezbytné hygieny nebránili. Snažila jsem se jí přitom alespoň částečně zachovat výcvikový program a aktivity, na které byla vždy zvyklá. Na procházky jsme někdy chodily společně i s kočárkem a jindy jsem si přivstala a vyrazily jsme sólo. Když se chce, všechno jde a narození dítěte rozhodně není důvodem zbavit se psa. Dnes už se Irunka pár let prohání za Duhovým mostem a z Lindy je velká slečna, ráda však vzpomínám na pohodové vzájemné soužití. Samozřejmě jsem ale tehdy musela mnohokrát vysvětlovat, že na Irunce se nejezdí, netahá se za uši ani za ocas a už vůbec se nesmí plácat klacíčkem. Většinou už stačilo jen říct, že to fenku bolí a že se to dělat nesmí. Ona by sice všechny tyto "aktivity" a chyby strpěla, ale dítě je od počátku třeba vést správně. Malé dítě by však rozhodně nemělo psa za různé prohřešky trestat. To přísluší jen dospělým, kteří jsou schopni lépe odhadnout situaci a také míru a formu trestu. Stejně tak není dobrý nápad, aby menší dítě vedlo výcvik hovawarta. Nemá k tomu předpoklady fyzické, ani psychické. Na druhou stranu je potřeba vhodné vést nejenom dítě, ale i psa. I moje nezapomenutelná Ira zkoušela ze začátku Lindě třeba sebrat (i když něžně) z ručičky sušenku nebo jinou dobrotu. Časem se naučila, že si to nepřejeme a i v případě, že jí dcera něco sama dávala, čekala až na můj povel, že si to opravdu může vzít. Děti občas mají tendenci mávat jídlem v ruce kolem psa. Nikdy se nám nestalo, že by po tom fenka chňapla. Holky si naopak vypěstovaly nádherný vztah.

Odrostlejším dětem (zejména těm cizím) zase musíme vysvětlit, že nemají dělat kolem psa prudké pohyby, nečekané výpady, házet sebou vedle něj o zem, mávat klackem nebo hlasitě křičet a tzv. "cenit zuby". V psí řeči to totiž znamená náznak útoku a pes by mohl mít pocit, že se musí bránit.

pict20Jiná situace je, když si pořídíme štěně hovawarta k dětem. Zde většinou nedochází k žárlivosti psa na dítě, ale samozřejmě i tady se všichni musí naučit určitým pravidlům a tzv. "společné řeči". Malé štěňátko je zajisté velmi roztomilé, ale přeci jenom je to ještě psí miminko, které potřebuje hodně spát a také v klidu jíst. Děti tedy rozhodně nesmí spícího pejska  rušit nebo unavené štěně nenechat odpočinout na jeho pelíšku. Také není vhodné ho všemožně tahat. Malé štěně se nosí tak, že palec a prostředníček jedné ruky dáme pod přední packy (ukazováček přitom fixuje hrudníček) a druhou pak pod zadeček, aby tzv. sedělo. Jinak rovněž od začátku pěstujeme vzájemný vztah a dohlížíme na společné hry, aby vše probíhalo tak, jak má. Soužití hovawartů a dětí přináší oběma stranám mnoho pozitivního a spoustu nezapomenutelných zážitků.

V žádném případě ale nenecháváme malé děti bez dozoru se sebelépe vychovaným psem! Nikdy dopředu totiž neodhadneme, co jeden nebo druhý "vymyslí".

A na závěr tedy odpověď na otázku: "Hovawart a dítě?" "Rozhodně ano!"


Od kterého chovatele?

foto1Každému zájemci o štěňátko kteréhokoliv plemene bych jednoznačně doporučila pejska s průkazem původu. A to hned z několika důvodů. Pořizujeme si totiž kamaráda na deset a více let a určitě bychom chtěli, aby nám z něj vyrostl pes vzhledem, povahou a zdravotními dispozicemi odpovídající plemeni, které jsme si vybrali. Většina chovatelských klubů tyto aspekty, které jsou do značné míry dědičkou záležitostí, přísně kontroluje.  Nikdy však také dopředu nevíte, čemu se nakonec budete chtít se svým pejskem věnovat. Např. na výstavy nebo skládat některé druhy zkoušek smí jen psi s průkazem původu. Oblíbeným tvrzením, proč ho to či ono štěně nemá, je tzv. nadpočetnost ve vrhu nebo že nebyl čas jezdit na výstavy. Ano, dříve, ale to už je hodně dávno, byl opravdu rodokmen vystaven jen určitému počtu jedinců a ty ostatní měl chovatel nechat uspat. Praxe byla ovšem taková, že se odprodávali za nižší cenu bez PP. Dnes už nic takového neplatí a rodokmen dostanou všechna štěňata ve vrhu včetně těch nestandardních, i kdyby jich bylo třeba patnáct. A čas? To je výmluva! Jak bude mít potom takový rádoby chovatel čas na péči o štěňata a fenu? Skutečným důvodem je většinou právě to, že pes nebo fena nesplňuje nějaké pro čistokrevný chov zásadní kritérium.                                                    Vybíráte-li si pak konkrétního chovatele, je asi nejrozumnější navštívit několik chovatelských stanic a dobře si prohlédnout podmínky odchovu, kvalitu krmení, ale i vzájemný vztah fenky a jejího majitele a také jeho přístup ke štěňátkům. Rozumný a slušný chovatel vám rád podá veškeré informace o plemeni, jeho výchově, výcviku, krmení, zdravotní péči a upozorní vás nejenom na přednosti svých zvířat, ale i na eventuelní možné nedostatky. Bude také vaším rádcem a pomocníkem po celý život vašeho psa a často i přítelem na celý život. 

Štěňátko si odvezte jen z takových podmínek, ve kterých by jste i vy, být psem, byli naprosto spokojeni!


Zdraví hovawartů

Hovawarti se v průměru dožívají deseti až třinácti let, ale vyjímkou nejsou ani patnáctiletí. Plemeno nebylo nikdy tzv. "módním hitem" a nedošlo tudíž k jeho přešlechtění. Jedná se tedy o psy poměrně zdravé, nezdegenerované. Fenky dobře zabřezávají, mají početné vrhy (průměr je osm až deset zdravých štěňat), hodně mléka a porody většinou probíhají bez komplikací. V současné době je i přísně kontrolován výskyt dysplazie kyčelních kloubů (DKK), který samozřejmě zcela vymýtit nelze, ale postižená zvířata se v chovu omezují nebo zcela vyřazují.