HOVAWART - Seznámení s plemenem

ÚVOD

Howavart je poměrně staré, původem německé plemeno. Jeho středověký název "hofwart" nebo "hovewart", později "hovawart" již sám o sobě vypovídá o jeho původu a využití. Jde o německé složené slovo. "Der Hof" znamená dvůr, statek a "warten" potom čekat, hlídat, střežit. Šlo tedy opravdu o hlídače a strážce selských a zemědělských usedlostí

Dnešní hovawart se řadí mezi pracovní plemena psů, ale především je také psem rodinným. Vlastní čistokrevný chov začal v roce 1922 a za znovutvůrce plemene je považován Kurt F. König. Plemenná kniha byla založena v roce 1936 a rok na to, byl hovawart také oficiálně uznán mezinárodní kynologickou federací FCI. Hovawart není doposud plemeno příliš rozšířené. Nejvíce se vyskytuje v zemi původu, tedy v Německu, odkud se i později dostalo k nám. První vrh v naší republice byl zaregistrován až v roce 1986 v chovatelské stanici "z Páralovy zahrady".

Hovawarti jsou bezesporu krásná, impozantní zvířata s nádhernou a bohatou srstí, která však nevyžaduje žádnou zvláštní údržbu. Stačí 1-2 krát týdně pročesat
kartáčem. Zvýšenou pozornost je samozřejmě nutné psovi věnovat v době línání, tedy asi 2x do roka. Hovawart se vyskytuje ve třech barevných variantách - černá se
znaky, plavá a černá. Původní barva hovawartů je černá se znaky a je žádoucí, aby byly vždy dvě třetiny populace v této barvě, asi 5-10% černých a zbytek plavých.
Kohoutková výška se u psů pohybuje od 63 do 70 cm, fenky jsou o něco menší, tedy 58 - 65 cm. Tolerovány jsou 3 cm nad horní hranicí, spodní hranice je závazná.

Denně se přesvědčuji, že je to plemeno s úžasnou povahou a láskou ke "svým lidem" a rozhodně bych neměnila.
Zřejmě na to má vliv i to, že se hovawarti nikdy nestali tzv. "módním plemenem" a nedošlo tedy k jejich přešlechtění. Hovawart má naprosto mimořádnou vazbu na svoji rodinu, kterou i bez jakéhokoliv výcviku hlídá a ochraňuje. Zbytečně neštěká a zasahuje jen v případě nezbytné nutnosti. Je schopen i jakéhosi vyhodnocení situace.
Naše Ira zcela nekompromisně hlídá svůj revír, auto nebo třeba stan na dovolené a rozhodně bych nikomu nedoporučovala zkoušet, zda to myslí vážně. V okamžiku, kdy ale přijdeme my a pozveme dotyčného dál, situace se mění. Fenka vidí, že návštěva je vítána, tedy že vůdce smečky s tím souhlasí, okamžitě se zklidní a jde se přivítat. K nám může přijít na návštěvu i vychovaný cizí pes. Ani venku na procházkách nebo ve městě nemáme prakticky žádné problémy.

Hovawart je jinak velmi otužilý pes a tudíž vhodný k celoročnímu ustájení venku. Ale pozor! Musí mít trvalý a úzký kontakt se svojí rodinou, aby netrpěla jeho duše. Rozhodně nedoporučuji takzvaný kotcový chov, kdy nás pak pes vidí jen v době krmení a krátkého vyvenčení. Hovawart se nehodí ani na hlídání různých objektů, autoservisů apod., kdy je vždy večer nakrmen a volně vypuštěn a ráno opět uzavřen bez kontaku se svým pánem. Když se mě někdo zeptá, kde tu naší Irunku vlastně máme, s oblibou říkám, že všude. A ono to tak je. Je zvyklá běhat venku na zahradě a může také kdykoliv za námi dovnitř. Už od štěňátka jí, pokud možno, bereme všude s sebou. Také z ní vyrostla sebevědomá a bezproblémová psí dáma.

Nejenom hovawart, ale i každý jiný velký pes je přímo nabitý energií a touží také po nějakém zaměstnání, pestrém programu a bude rád plnit různé úkoly.
Hovawart je až do vysokého věku neustále velmi hravý. Proto se v podstatě hodí k jakémukoliv druhu výcviku (více v části výchova a výcvik). Je povahově vyrovnaný a poměrně lehce ovladatelný, takže mohu vřele doporučit i kynologům-začátečníkům. Hovawart je, ale také velmi citlivý na zacházení a hodí se tedy k vyrovnanému člověku a k lidem, kteří ho budou milovat. Je to pes, který chce prostě být právoplatným členem své rodiny = smečky a bude svého pána ochotně a rád kamkoliv doprovázet.

Pokud nebudete mít čas a trpělivost se psovi věnovat dle jeho potřeb a hlavně ho dobře vychovat, nepořizujte si nejenom hovawarta, ale raději psa žádného. Jinak se hovawart, vzhledem ke své povaze, absolutně nehodí do rukou tvrdého a egoistického výcvikáře, který veškeré provedené cviky postaví na strachu psa před trestem za nesplněný úkol. Dále by si ho neměli pořizovat Ti, co raději sedí doma u televize než by se třeba i za deště proběhli se svým temperamentním kamarádem. Ani lidé prchliví, nevyrovnaní nebo Ti , kteří by si mohli své osobní problémy nebo třeba neúspěchy v zaměstnání chtít kompenzovat na psovi, nebudou Ti správní pánečkové.

Před pořízením psa si jistě každý zodpovědný zájemce o plemeno položí i tuto otázku. Někteří v tom mají jasno ihned, někteří váhají. Je nutné především vědět, že psi a feny se od sebe odlišují nejenom svým vzhledem, ale i povahou.

Pes je obecně větší, výraznější a také impozantnější představitel plemene. Psi samci jsou velmi sebevědomí a mají také (jako ostatně u všech ostatních plemen) větší sklony k dominanci. Není potřeba se nijak zvlášť obávat, ale výchova musí být laskavá a přitom i bezpodmínečně důsledná. Pes musí mít od začátku jasno, že ve smečce (rodině) je až na posledním místě (a to i za malými dětmi). Všichni členové rodiny proto musí mít schopnost prosadit se. Psi se neradi smiřují s místem v hierarchii rodiny, které se jim zdá podřadné. Každý pes "to asi jednou zkusí", ale je potřeba mu vhodně vysvětlit, že tudy cesta nevede a hlavně ho správně vést již od štěňátka. Psi jsou obecně samostatnější, odvážnější a více přímočaří.

Typická fenka se naopak vyznačuje značnou vynalézavostí a někdy až roztomilou tvrdohlavostí. I zde je samozřejmě při výchově potřeba naprostá důslednost. Fenky totiž rády "chytračí". Ona by Vás tak ráda poslechla, ale bohužel to právě není možné, protože musí nutně čůrat nebo Vás prostě přes urputné hrabání myší "opravdu neslyší". Fenka je ale celkově přítulnější, více na Vás závislá a tudíž i lépe ovladatelnější. Nejčastěji odrazuje od pořízení si feny její hárání, což se mi osobně zdá druhořadé. Fenky obvykle hárají dvakrát do roka, zhruba tři týdny. V této době se ale udržují v takové čistotě, že je někdy i komplikované zjistit začátek hárání. Samozřejmě je nutné fenku hlídat před nežádoucím nakrytím a věnovat jí zvýšenou pozornost, neboť se v tomto období rády více mazlí. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že dobře vychovaná fenka hovawarta nemá ani během hárání tendence někam utíkat a i na procházce ji mohu pod zvýšeným dohledem volně pustit. Vždy se říkalo, že fena musí mít alespoň jednou za život štěňata. Dnes už i mnoho odborníků tvrdí, že to není naprosto nutné.

V každé rodině s dětmi nebo i tam, kde děti teprve plánují a zároveň si chtějí pořídit i čtyřnohého kamaráda jistě dříve nebo později vyvstane otázka budoucího soužití se psem. Z vlastní zkušenosti mohu potvrdit, že hovawarti děti milují a mají s nimi velkou trpělivost. Ale pozor, je potřeba si uvědomit, že pes není hračka. Je to živý tvor a také člen naší rodiny. Stejně tak jako některé věci netolerujeme psu vůči dítěti, tak i dítě musíme naučit, jak se správně k pejskovi chovat. U psa pak také hodně záleží na socializaci, následné výchově a individuálích zkušenostech s dětmi.

V podstatě mohou nastat dvě situace, buď máme nejdřív psa a potom dítě nebo obráceně. V případě, že dítě přijde do rodiny až jako druhé, by pes neměl absolutně pocítit, že je tady najednou nadbytečný, že se s ním nikdo nemazlí, všechny návštěvy, které ho dříve drbaly za uchem, zajímá jen miminko a že i vztah majitelů k němu se rapidně změnil. To by byla velká chyba! Hovawart není hloupý a určitě by brzy odhalil příčinu. Nemyslím si sice, ža by mohl být pak agresivní, ale jako základ budoucího vzájemného vztahu s dítětem, by to asi nebylo úplně nejlepší. Rozhodně jsem přesvědčená, že není vůbec žádný problém svou lásku a náklonnost rozdělit.

Když se narodila naše Linda, Irunce byly už tři roky. Když jsem přišla s miminkem domů z porodnice, Irunku ohromně zajímalo, co to v té zavinovačce nesu za poklad. Sklonila jsem se k ní, pohladila jí, nechala jí Lindu opatrně očichat a hned jsme jí s námi vzali také domů. Doma chtěla Ira u všeho "pomáhat a asistovat", nebránili jsme jí a často jsem pak i v budoucnu jednou rukou hladila dítě a tou druhou černoznakatý kožich. Pochopitelně je potřeba dodržovat i hygienu. Nic mi, ale nebránilo v tom si častěji umýt ruce nebo třeba vyluxovat. Pokud možno se dodnes snažím zachovat Irunce i výcvikový program a jiné další aktivity, na které byla vždy zvyklá. Na procházky chodíme jak společně, tak si třeba ráno přivstanu a jdeme jenom samy. Dnes jsou Linda s Irou velké kamarádky, často si všichni dohromady hrajeme a vzájemné soužití je naprosto pohodové. Psa i dítě je, ale potřeba správnému chování naučit a tudíž je mít neustále pod dozorem. Lindičce jsem mnohokrát musela vysvětlovat, že na Irunce se nejezdí, netahá se za uši ani za ocas a už vůbec se nesmí plácat klacíčkem. Většinou už stačí říct jen, že to Iru bolí a že se to dělat nesmí. Ona by sice všechny tyto "aktivity" a chyby strpěla, ale dítě je od počátku třeba vést správně. Myslím si, že malé dítě by rozhodně nemělo psa za různé prohřešky trestat. To přísluší jen dospělým, kteří jsou schopni lépe odhadnout situaci a také míru trestu. Na druhou stranu i Ira zkoušela ze začátku Lindě třeba sebrat (i když něžně) z ručičky sušenku nebo jinou dobrotu. Dnes už si to nedovolí a když jí Linda něco sama dává, většinou čeká až na můj povel, že si to opravdu může vzít. Děti občas mají tendenci mávat jídlem v ruce kolem psa. Nikdy se nám nestalo, že by po tom Ira chňapla.

Odrostlejším dětem (zejména těm cizím) zase musíme vysvětlit, že nemají dělat kolem psa prudké pohyby a nečekané výpady, mávat klackem nebo hlasitě křičet a tzv. "cenit zuby". V psí řeči to totiž znamená náznak útoku a pes by mohl mít pocit, že se musí bránit.

Trošku jiná situace je, když si pořídíme malého hovawarta k dětem. Zde nemůže dojít k žárlivosti psa na dítě. Ale samozřejmě i tady se všichni musí naučit určitým pravidlům a tzv. "společné řeči". Malé štěňátko je zajisté velmi roztomilé, ale přeci jenom je to ještě psí miminko, které potřebuje hodně spát a také v klidu jíst. Děti tedy rozhodně nesmí spícího pejska rušit nebo unavené štěně nenechat odpočinout na jeho pelíšku. Děti také nesmějí psa všemožně tahat. Malé štěně se nosí tak, že jednu ruku dáme pod přední packy a druhou pod zadeček, aby tzv. sedělo. Jinak rovněž od začátku pěstujeme vzájemný vztah a dohlížíme na společné hry, aby vše probíhalo tak, jak má. Soužití hovawartů a dětí přináší oběma stranám mnoho pozitivního a spoustu nezapomenutelných zážitků.

Tedy na závěr odpověď na otázku: "Hovawart a dítě?" "Rozhodně ano".

Každému zájemci o štěňátko kteréhokoliv plemene bych jednoznačně doporučila pejska s průkazem původu. A to především ze tří důvodů. Pořizujeme si totiž kamaráda na 10 a více let a určitě bychom chtěli, aby nám z něj vyrostl pes vzhledem odpovídající plemeni, které jsme si vybrali. A potom většina chovatelských klubů přísně kontroluje zdraví (u hovawartů v současnosti DKK) a také povahu (agresivita a bojácnost se vyřazuje). Obojí je do jisté míry dědičnou záležitostí. A potom také nikdy dopředu nevíte, čemu se nakonec budete chtít se svým pejskem věnovat. Např. na výstavy nebo skládat některé druhy zkoušek smějí jen psi s průkazem původu. A co se týká výběru toho správného štěňátka a jeho chovatele? Myslím si, že nejrozumnější je navštívit několik chovatelských stanic a dobře si prohlédnout podmínky odchovu, kvalitu krmení, ale i vzájemný vztah fenky a jejího majitele a také jeho přístup ke štěňátkům. Rozumný a slušný chovatel Vám rád podá veškeré informace o plemeni, jeho výchově, výcviku, krmení, zdravotní péči a upozorní Vás nejenom na přednosti svých zvířat, ale i na eventuelní možné nedostatky. Štěňátko si odvezte jen z takových podmínek, ve kterých by jste i Vy, být psem, byli naprosto spokojeni.

Hovawarti se v průměru dožívají 10-13 let, ale vyjímkou nejsou ani patnáctiletí. Plemeno nebylo nikdy tzv. "módním hitem" a nedošlo tudíž k jeho přešlechtění. Jedná se tedy o psy poměrně zdravé, nezdegenerované. Fenky dobře zabřezávají, mají početné vrhy (průměr je 8-10 zdravých štěňat) a porody většinou probíhají bez komplikací. V současné době je i přísně kontrolován výskyt dysplazie kyčelních kloubů (DKK), který samozřejmě zcela vymýtit nelze, ale postižená zvířata se omezují v chovu nebo zcela vyřazují.